Konečně se vracím k poslechu a následně též k úvahám o albu.
A čím více poslouchám a čím více o desce přemýšlím, tím více zjišťuji, že se nevejdu do klasického hodnocení
výborná deska - průměrná deska - průser.
Roger co nevidět oslaví 75 let. Je jisté, že snad každý člověk je na vrcholu tvůrčích sil v mnohem mladším věku.
Stejně i tak Roger předvedl své nejslavnější kusy přibližně v letech 1972 na albu The Dark Side Of The Moon až po koncertní šňůru v roce 2007. Dobře si pamatuji, jak jsme se nad ní zde na fóru hromadně rozplývali. A to mu tehdy bylo již 63 let.
Další neskutečný výkon předvedl s novým uvedením monstrózního představení The Wall od roku 2010.
Bohužel si nemohu nevšimnout, že od té doby je na Rogerovi znát přibývající věk. A není možné po něm do nekonečna chtít vynikající výkony
jak na pódiu, tak ve studiu. Začne to zpěvem na playback, omezením hry na kytaru a pomalu končí i koncertní činnost.
A pak přijde zpráva o nové desce. Ani já věčný optimista jsem si od toho už moc nesliboval.
Moje představa byla, že by se mohlo jednat o nemastné neslané melodie drnkané na kytaru a se zpěvem, který bude spíše skřehotáním.
Od prvního poslechu jsem si ale uvědomil, že jsem se mýlil. Na desce je stále dost dobré nové muziky i hudebních nápadů,
aniž by Roger vykrádal sám sebe.
Po jejím poslechu vím, že jsem poslouchal Rogera Waterse, člena Pink Floyd. A jsem rád, že na desce je slyšet odkaz na předchozí tvorbu.
Jinak bych si místo toho mohl koupit desku třeba Lady Gaga, nebo dechovku.
Připouštím, že deska není zcela dokonalá, viz zmíněný zvuk, aranžmá atd. Ke zde výše zmíněnému ji ovšem nechci srovnávat s Amused To Death, které vyšlo v roce 1992, tedy před 25 lety. Mám k Rogerovi spíše obdiv, že ještě dokázal natočit takové album.
A nemnoho muzikantů v jeho věku natočí ještě obstojnou desku.
Desku Is This The Life We Really Want? považuji za důstojnou tečku tvůrčí kariéry Rogera Waterse a zařádím ji k jeho ostatním deskám, aniž by byla pouze dopočtu.
